Sestřička Karen Matthewsová spěchala do porodního sálu, srdce jí bušilo vzrušením. Když se tři děti narodily, Karen se podívala na mladou dívku. Vypadala smutně. Karen smutná zůstala i několik dalších dní. Karen to chápala. Být dospívající matkou bylo těžké. Pomáhala mladé dívce, jak jen mohla, tím, že jedno dítě položila, aby mohla nakrmit druhé. Karen si také všimla, že od narození trojčat nikdo nepřišel navštívit. Bylo to velmi smutné. Každý den se dívala na ni i na trojčata. Pak se jednoho dne dívka na Karen okamžitě usmála. Byla tohle ta šance, v kterou doufala?

„Sharon, ráda tě vidím se usmívat,“ řekla Karen tiše a sedla si vedle ní. „Chceš si o něčem promluvit?“

Karen byla v polovině své práce, když vešla do Sharoniny chodby. Ale na konci chodby uviděla něco, co ji přimělo k zamyšlení. Mladý muž stál před Sharoniným pokojem, díval se dovnitř a nervózně přecházel sem a tam. Kdo to byl?

Karen věděla, že muže nemůže nechat jen tak. Rozběhla se za ním a volala: „Hej! Stůj!“ Křičela za ním.

Muž se rozběhl, když viděl, že sestra je těsně za ním, ale bohužel pro Karen se mu podařilo utéct.

„Poslouchejte,“ začala Karen.

„Před chvílí sem přišel jeden muž. Sledoval vás od dveří,“ zamračila se Sharon na její slova. „Ten muž měl na sobě mikinu s kapucí a když jsem se s ním chtěla setkat, utekl. Víte, kdo by to mohl být?“ Na odpověď nebyla připravená.

Sharon se zhluboka nadechla a přikývla. „Ano, už jsem ho tu viděla. Je to někdo, kdo už v mém životě není,“ prozradila.

Zatímco Sharon mluvila, Karen pozorně naslouchala a nabízela útěchu a povzbuzení, kdykoli mohla. Dozvěděla se o Sharonině složitém vztahu s rodiči, o tom, že její otec nebyl poblíž, a o obrovské zodpovědnosti, kterou měla na svých mladých bedrech.

Rozhodla se Sharon přijmout k sobě. Bylo to jediné, na co v tu chvíli dokázala myslet. Dívka potřebovala někoho, kdo by se o ni a její děti postaral, a Karen jí ráda pomohla.

Sharon si zpočátku nebyla jistá, protože se to všechno dělo tak rychle. Jakmile jí však Karen pomohla cítit se jako doma, Sharon pocítila naději.

Sharon byla ohromena, když viděla, jak se lidé, které neznala, scházejí, aby jí pomohli, když to bylo potřeba. Poprvé od porodu pocítila naději.

Sharon se Karen začala s časem otevírat a sdílela s ní své obavy, naděje a sny. Jejich přátelství se každým dnem upevňovalo. Sharon začala Karen vnímat nejen jako zdravotní sestru, ale také jako kamarádku a mentorku.

Sharon se každým dnem stávala sebevědomější matkou.

Společně čelily výzvám rodičovství, oslavovaly malá vítězství a vyrovnávaly se s neúspěchy. Sharon se dokonce rozhodla najít si brigádu, aby uživila sebe a své děti.

Když spatřila Kevina, byla tak šokovaná, že nemohla dýchat. Nemyslela si, že ho ještě uvidí, zvlášť po tom všem, co se stalo.

Vzhlédl k ní a jeho výraz zmírnil vážnost. „Sharon, promiň. Bál jsem se a utekl, ale teď jsem zpátky. Prosím, dej mi šanci. Chci tu být pro tebe a holky.“

Už si svůj život prožila, ale zbytek svých dnů ještě musela prožít. Tentokrát byla Sharon připravená převzít kontrolu nad svým příběhem.