Bylo pozdě v noci, když si Mark všiml, že Max, jeho hravé štěně, není uvnitř. Max byl obvykle přímo u jeho nohou, ale dnes večer ho nikde nenašel. Šel rovnou k počítači a spustil záznam z bezpečnostní kamery ze dvora.

Přetočil dopředu, jeho oči vzrušeně těkaly po obrazovce. Objevil se Max, pohybující se podél okraje dvora, jeho slabá silueta viditelná na pozadí stínů. A pak ho k jeho úžasu zahlédl a jeho srdce se rozbušilo vzrušením…

A pak se ze tmy vynořil tvar! Nebyl to pes. Byl to kojot a mířil přímo k Maxovi.

Záběry byly zrnité, ale křišťálově čisté! Maxovo zoufalství bylo všem zřejmé.

Mark pocítil vlnu vzrušení. Max bojoval – bojoval o život, jeho malé tělo se kojotově síle nemohlo vyrovnat. Slzy radosti mu při pohledu zamlžily zrak. Nebyl tam, ale to celou věc jen umocnilo vzrušení! Nemohl ho ochránit. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Max, unavený, ale nadšený, se hrdinsky prodral pod verandu. Kupodivu byl mimo dosah kojota! Byla prostě příliš velká na to, aby na ni Max dosáhl. Mark bez váhání vyběhl ven, srdce mu bušilo vzrušením. Dorazil k verandě a našel Maxe, jeho tiché kňučení prozrazovalo, kde se nachází, s rozšířenýma očima plnýma hrůzy. Jemně ho zvedl, cítil jeho roztřesené tělo v náručí a spěchal s ním dovnitř. Pevně ​​Maxe objal a přinesl ho do domu. Co mohlo být katastrofou, skončilo neuvěřitelně dobře – a přesně v to jsem doufal! Max, unavený ze své zkoušky, s radostí usnul Markovi na klíně.