Aukční síň nebyla ani luxusní, ani zářivá. Margaret se zdála být jednou z mnoha lhostejných kupců, ale její pohled se zastavil na stříbrném Mercedesu-Benz 190E – „baby Benzu“, o kterém snila od střední školy. Její stará Toyota se nedávno úplně porouchala a teď se rozhodla risknout. Nikdo nezvedl ruku a když dražitelovo kladívko udeřilo do dřeva, auto jí připadlo za necelý měsíční plat.

Motor řval, vrzal a zhasl. V dílně mechanik Ken jen zavrtěl hlavou:

„Uvidíme, co se dá dělat.“

Další den zavolal. V jeho hlase bylo něco zvláštního.

„Margaret… s vaším autem nenašli problém. Něco úplně jiného.“

Na pracovním stole ležel průhledný plastový sáček. Uvnitř byla stará role fólie a zažloutlý kus papíru složený na čtvrtiny.

Na něm spěšným rukopisem stálo:

„Odcházím. Prosím, nečekejte na mě. – D., 3. března 1985.“

Žádné další jméno, žádné vysvětlení.

Zvědavost se změnila v úzkost. Toho večera otevřela notebook a začala hledat.

O několik minut později se na obrazovce objevila známá tvář.

„David Armitage, 25. Pohřešován v březnu 1985.“

Všechny novinové výstřižky říkaly totéž: žádná stopa, žádné tělo, žádné vysvětlení.

Nakonec se rozhodla a odjela na adresu, kterou našla. Dveře otevřela žena s šedivými vlasy a unaveným výrazem. Byla to Evelyn Armitage. Margaret jí všechno řekla – o autě, filmu, vzkazu.

Evelyn dlouho mlčela a prohlížela si fotografie. „Jeho auto zpátky? Po všech těch letech?“ zašeptala.

Pak vytáhla obálku s penězi.

„Vždycky si trochu odkládám, pro případ, že by to někdo zjistil. Prosím, vezměte si to. Jděte. Zjistěte pravdu.“ Za úsvitu se Margaret vydala na sever.

První stopa ji zavedla do St. Catharines v Kanadě.

V karosárně starší muž jménem Vince s úžasem zíral na Mercedes:

„Páni… To je Daveovo auto. Pracoval tu v létě 85., opravdový chlap.“

O pár bloků později se Margaret zastavila u Vicky’s Diner. Starší majitel se při zaznění jména rozpovídal.

„Dave? Samozřejmě, že si pamatuji. Pronajal si ode mě pokoj a pak si otevřel malou dílnu se dřevem. Pracoval, učil děti a pomáhal všem. Zemřel asi před deseti lety na infarkt. Klidně, doma, mezi přáteli.“ Byl to dobrý člověk.

Když se Margaret vrátila, znovu přišla k Evelyn. Položila na stůl nedávnou fotografii – Davida ve svém ateliéru, šedovlasého a usměvavého.

Evelyn se na to dlouho dívala a pak zašeptala:

„Žil, jak chtěl.“

Margaret jí stiskla ruku a na okamžik se zdálo, jako by ji minulost konečně pustila.

Čtyřicet let čekání se rozplynulo v jednom tichém úsměvu.