Elena Reyesová je 50letá mořská bioložka. Svůj život strávila studiem a ochranou velryb. Posledních třicet let strávila studiem a ochranou velryb poblíž hranic mezi Maine a Kanadou.

Ale jednou se stalo něco, co ji přimělo přemýšlet úplně jinak. Elena plavala podél břehu Ratonga se svými kolegy a podpůrným člunem. Shora ji přitom pozoroval dron. Plavala vedle malé skupiny keporkaků.

Ale mělo se stát něco nečekaného.

Měla na sobě vodotěsný fotoaparát a fotila keporkaky.

Najednou k ní začal plavat obrovský samec velryby, vážící přes 23 tun a natahující se nejméně 50 stop na délku.

V tu chvíli si Elena uvědomila, že jeho chování bylo všechno, jen ne obyčejné.

Obvykle, když fotila velryby, chodila k nim, ale tentokrát to bylo jiné. Obvykle byly velryby klidné, ale tentokrát byly velmi vzrušené a rychle se k ní přiblížily.

Ale Elena si nedělala starosti.

Jak se velryba přibližovala, Elena se čím dál tím víc bála, protože věděla, jak vážná situace je.

Náhle a znepokojivě velryba zasáhla Elenu a silně ji přitlačila k vodě.

Snažila se utéct, ale nešlo to.

Byla zmatená, proč se velryba v tom chaosu chovala tak divně.

Věděla, že zůstat blízko hlavy velryby je bezpečné, a tak tam šla. Keporkaci nemají zuby; v ústech mají měkké destičky.

Důvěřovala svým znalostem o těchto jemných obrech a doufala, že její rozhodnutí jí dá tu nejlepší šanci přežít tento děsivý zážitek.

I když je obvykle bezpečnější potápět se s kamarádem, Elena není ve vodě sama. Její potápěčský partner měl méně zkušeností než Elena, ale byl tam.

Ani jeden z nich ale nechápal, jak vážná situace je.

Elena se pozorně podívala na obrovský oceán. Daleko spatřila další pohybující se stín – druhého keporkaka.

Elena sledovala podivné chování velryb a všimla si, že i druhá velryba se chová divně.

Jedna velryba ji neustále odstrkovala a druhá pleskala o vodní hladinu, a tak se situace stávala stále záhadnější.

Elena měla modřiny od tlačení a tažení, ale nevěděla, jestli jí velryby chtějí ublížit. Ale chvíli si uvědomila, že viděla, jak se velryby chovají trochu jinak.

Najednou pochopila, co se děje. I když byla v těžké situaci, pochopila, že skutečné nebezpečí je jinde, ne u keporkaků.

To ji velmi vyděsilo.

Chtěla uniknout nebezpečí, a tak se pokusila vymanit z velryby a dostat se do bezpečí.

Podívala se na druhou velrybu a šplouchala na hladinu. V dálce ale viděla významnější hrozbu: obřího tygřího žraloka.

Jak žralok tygří rostl, Elena se cítila ještě více vyděšená a zoufalá.

Když se žralok tygří přiblížil, věděla, že musí jednat rychle, aby přežila.

Když se Elena připravovala odplavat, velryba se najednou chovala divně.

Velryba udělala velký šplouch ocasem a vyslala na žraloka vlnu, aby zastavila útok.

Elena byla ohromena, když keporkak stál na stráži, jeho obrovské tělo chránilo ji a nebezpečnou hrozbu pod ní.

Díky tomu Elena pocítila silné spojení s velrybou.

S velrybou, která ji chránila, se Elena rozhodla pokusit o útěk.

Vymanila se z velrybího sevření a její tělo se zvedlo k vodní hladině.

Když se přiblížila k lodi, pocítila úlevu a triumf.

Pak ale viděla, že žralok tygří se dostal přes obranu velryby a rychle se k ní blíží.

S posledním výbuchem energie se Elena odtlačila od žraločích čelistí. Srdce jí bušilo velmi rychle, když se otočila tváří v tvář osobě, která se ji chystala zachránit.

Velryba zasáhla žraloka, který ho poslal zpět do vzduchu a vytvořil mnoho bublin a krve.

Když se oceán opět uklidnil a vzrušení utichlo, Elena pocítila vděčnost keporkaku, který ji zachránil.